Pěknej novej

Noc nocí,
Noc poslední,
Všude cvoci,
Všichni v ní,
Noc šílená,
Noc bez práce,
Noc plná...
Thc,
Noc absurdní,
Plná zážitků,
Plná poznání,
Úcta pozdních večerů...
Do noci směle,
Starosti na záda
Čím víc promile,
Tím lepší nálada...
Ses suchej?
Zvedni mobil...
Tak pěknej novej...
A až ráno probudíš se...
Řekni si....
Som zabil....

Dlouhá

Cesta dlouhá...
Jako život dobře prožitý,
Kdo si zoufá ten se rouhá,
V tichu živého města žádný čas není zabitý...
Ve světle stínu mihotají se podivné entity,
V čerstvém vzduchu poletují slova a mění se ve věty,
Znovu narozený...přesto stoletý,
Papír zmizí...slovo přetrvá,
Jenže papír si pamatuje, zatímco mezi mnou a mojí pamětí probíhá válka světová,
A někdy vážně doufám, že alespoň to důležité se někde v koutku uchová,
Pro boha...
Ruce mi mrzou a stále nejsem doma,
Postup je jasný:
Zuby>voda>žebřík>postel>kóma...
A ráno skrze okno vidět nebe denní,
Teď jedinou modrou v okolí tvoří majáky policejní...
Už teď o ní sním...
Snad rychleji cesta uteče když půjdu s očima zavřenýma...

Krátká

Promiňte ta pauza...znáte to...svátky,
A před svátkama pátky,
Uff...
Před nimi osobní veci....hádky,
Vždyť já se nestihl ani dívat na pohádky,
Do kalendáře nevejde se ani zástřih bradky,
Za běhu na bus sepisuju myšlenky
Jednou rukou,
Půlkou hlavy,
Tou druhou prodírám se davy,
Asi proto je dnešní pozdrav trochu krátký...
Ještě jednou...pěkný svátky....

Jahodová

Stále přetrvává ta podivná chuť v puse,
Stále vrací se,
Pořád a zase,
Ve své kráse,
Stále stejná a pokaždé jiná,
Stále sladká,
Stále úžasná,
A nikdy hořká,
Každý ji v ústech mívá,
Když po krásně prožitém dnů zívá,
Nebo když vesele do noční Prahy sám pro sebe si zpívá,
Jahodová...
živá...
těším se na ní pokaždé, když život mi jde na nervy...
ještě snad mám tu nějaké rezervy...
a hele...
realita je relativní a co začínalo s ,,Jupí" končí většinou smutnými pohledy a tichým ,,Do prdele"
Už zbývá jen poslední jahoda...
a ještě je z konzervy...


Inspirováno povídkou O Jahodách z bloggu Madworld....
Věnováno autorce Jitce...

Se slzou a úsměvem

Stále tiše doufám, že se mi to jen zdá, že je to trik,

Opustil naši zemi Pan Prezident, Pan Dramatik, 

poslední koho chtěli bychom ztratit..

svou povahou krásnou vše překonal, 

jen plány Smrti nepovedlo se mu zhatit...

Tolik jsi toho vykonal, 

každé Vaše slovo jsem hltal

a doufal, 

že budete mluvit stále dál, 

přesto, že osobně jsem se s Vámi nikdy nesetkal, 

děkuji, to kvůli vám jsem se často smál...

To kvůli vám jsem mohl nestát vzadu, 

jít a říct co myslím si...beze strachu...beze studu...

navždy váš odkaz, my, Češi budeme v srdci níst,
Rest in peace,
a děkujeme za svobodu... 

Mrazivá

Nočním tichem,
S prázdným břichem,
Cítím jak žiji s každým dalším nádechem,
plním si plíce čerstvým vzduchem...
Zamrzly mi koutky úst od ucha k uchu,
Směji se nočnímu ruchu,
A mrznu jen tajně...v duchu...
Je mi hrozná...
,,juchů"
Mráz mne štípe, pálí, bije,
Pak dělá, že nic...za rohem se skrytě kryje,
A mou jedinou obranou je psát o tom jak mne šikanuje...
,,Mraze! Dostal jsi mě!" Křičím a klesám na kolena ve stínu baráků,
Ticho...
Situaci dává ponurý tón zpěv ranních ptáků a světla Majáku...
Jaká ironie...

Chaotická

Cestou z Crossu zdá se všechno býti mrzuté,
Už po sté,
Odcházím si z hlavy i když na návštěvě jsou v ní hosté...
Jak prosté,
Vytuhnout když život chce mi ukázat jak moc má lokty ostré
Prostě sorry,
Nějak nemám náladu přelézat přes závory...
Dneska žádné vzletné myšlenky, žádná story,
Beze srandy, žádný fóry,
Chci teď být sám...jen já...a Ivory...
Najednou cesta z Crossu zda se býti veselá,
To chtěla,
A tak mrzutá být přestala,
Chápu ji,
Ráno by vstala
A říkala by si: to jsem tomu dala...
Omlouvám se, báseň trošku v chaosu, nevěděl jsem kde začít,
A snažit se na to tlačit prostě nepostačí,
Málo co zmůžu, když Můzy mlčí...
Alespoň že cesta přestala se mračit...

Mírně depresívní

Čím lepší vše zdá se,
Tím víc obávam se,
Že ztratí se mi cesta na životní dráze...
Často ty nevinní
Prožívají to nejhorší i když nic zlého nezaviní,
Tiše sedí v koutě přesto, že krev jim pění,
A s každou další ranou jen povzdech...odevzdání...
Z bahna do louží...
Schovat se do stínu když supi začnou kroužit...
Nikdy nekonat, jenom toužit...
Vždy poslouchat, ale nikdy se do ničeho vložit...
O všem snít...ale málo kdy něco prožít.
Pak se probouzím...
Srdce bije mi a cítím jak se potím
Vím, že nepomohu, každý z nás musí dveře otevřít když chce se dostat pryč,
My sami jsme jejich zámkem,
A někde vzadu na provázku táhneme za sebou svůj klíč...
Věnováno: plačící paní s monoklem v tramvají číslo 11 směrem z I.P Pavlova po 18:00 12.12.2011

Cestovní

Veď jistě mé kroky noční cesto,
Dohlíží na mne moje město,
Ale uprostřed temnot hledám marně vřelé gesto...
Oddávám se ti noci,
Pouze pro ten pocit,
Má nevěsto...
Prosím o tvé ano chvilku každou
A přesto vzdoruji ti i když vím, že to může skončit sebevraždou,
Poklesl jsem...
Tolik miluji tě, ale každé ráno cítím se osvobozen,
Skončil zlý sen...
Přijde den,
Noc...
Den...
Sen...
Alespoň chvilku odpocinku...
prosím...
Chvilku jen...
Čím více přemýšlím, tím víc nevím zda já či svět je blázen...
A přesto...
Baví mě to...
Jsem s tím smířen,
Vedeš jistě mé kroky...
...životní cesto...

For: Asteroid
Inspirated by: The Roots

Reakce na obličeje v autobusu 505

Trošku se tísním,
V hlavě zní mi pár pozdních písní,
Kolem mne závod kdo bude tvářit se co nejvíc drsným a přísným,
Prohrávám,
Jelikož se usmívám,
A na konci téhle řady jsem očividně sám,
No co...
...alespoň už se nepropadám,
Upřímně...
Lidi...
Házite na mne dost podivný držky,
A já značně nevině jedu z klubu z vošky,
Prosím...
Nebuďte hořký...

Překvapivá...

Přišla zima,
Na mysl působí to jiné klima,
Otírám ruku o ruku sleduji svět očima znavenýma,
Milenci chvějí se a tisknou se k sobě blíž,
V tom je ta potíž
Sám sebe k sobě těžké je přivinout a tak zahříváš se a těšíš
až pod peřinou do klubíčka se stočíš
Vítr ustal...
Situace pouze zdá se stejná být a rozdíly rozeznávám stěží
Co se kolem mne děje?
O co tu běží?
Vzhlédl jsem a s otevřenou pusou stát jsem zůstal...
...nádhera...
...sněží....

Vesmírná

První vesmír:
Věřím v mír,
Je fajn psát slova na papír
Hladit si knír,
Viset hlavou dolů jako netopýr,
V ruce speciální rapír...
Na sýr...
Spíš než se ploužit,
Do rytmů se kroutit,
Oblečen v proutí,
V brýlích co dvakrát větší jsou ti,
Nejsme nic než šašci na pouti,
Vesmírní skauti,
Ať už jsi kdokoliv doufám, že veselá světla v očích nezhasnou ti...
Vesmír dvě:
Scéna: muž uprostřed pokoje,
Hlava v dlaních...
...klečí...
Pouze plamen svíčky pokoj sleduje,
Sejme dlaně s tváře...brečí...
Kolem myšlenka se potuluje,
Myšlenka co tak moc nutně potřebuje
Myšlenka co na vše odpoví, ale o ničem nepřesvědčí...
Muž se pokrčí a skočí...
...
Myšlenku zachycuje...
A svaluje se na zem v křečích...
Nebrečel...
Smál se...
Životu a jeho kráse...

Zmatená

Zase domů...sám...
městem se potloukám,
Klopítám...
Předemnou cesta daleká
a za mnou láhev vypitá,
Krasně se mi jde...
Ale už se těším...sne...
Přes řeky problémů, most úsměvů se překlene,
Dlouhá cesta čeká mne...
To snad ne,
Nashledanou lokále,
Sice pryč pár set,
Ale nehodlám se pro ně vracet,
Krasně oslavil jsem svých dvacet,
Snad nebudu zvracet...
kromě mých kroků Město mlčí,
Ale z každým nádechem život hezčí a hezčí zdá se,
Děkuji všem zpřísněný duším..
To kvůli ním všechny mé deprese někde v koutě se krčí...
Přes všechno smutné co dolehlo k mým uším...
...usmívám se....

Krásná

Je krásná,
Zamlžená,
Tmavě modrá až černá,
Na hlavu postavená...
V ní i o ní se mi zdá,
...je krásná...
Tak temná a přesto jasná,
Úžasná...
Teprve v ní poznám jak všechna světla září,
A jak moc se každý stín nebezpečně tváří,
Obklopen tmou cítím se v bezpečí,
Utekl jsem sem od slov, vůní od uší a od očí,
Naskočil na dostavník a snažil se ujet před vším co na mne útočí,
Čím víc blížím se k propasti,
K tomu prokletému horskému úbočí,
Jsem si čím dál víc jistý tím, že kočí seskočí
Už letím...
...pádem na každý pád volným...
Krásná...
Už není černá ale barevná...
A jak země se blíží vím, že černý sen skončí a tak se řechtám...
Noc byla krásná...
Snad bude i ráno...
...až se na ní zeptám...

Náladová

Chmurní dni,
Stavěli se mi do cesty jak zdi,
Zapršeno, zima, zamračeno...
Já na ně: Netvařte se tak hořce!
A oni na mě: Do prdele jdi!
Není přece nic špatného na optimismu trošce...
I kdyz byl jen součástí snů...
Last week i felt blue,
A dneska jsem se vzbudil s náladou skvělou...
Today i feel yellow...

Mlha

Jsem sám...
           ...v mlze...
V krajině stínů cítím se cize,
Jaksi nepatřičně...
Veskrze drze....
Čekám v mlze,
prochládám,
a v téhle situaci je čím dál méně plusů,
...propadám se do mínusu...
všechno ztichlo...
Zemřelo...
A pak v mlze probudil se život,
v reflektorech blížícího se autobusu.

Au

Bolest při každém hnutí,
Jako kdyby tělo hrozilo mi smrtí,
Ať jsme hladový či sytí,
Je to téměř k zblití,
Sice donutí mě to k přemýšlení,
A to se cení,
Stále ji cítím i kdyz vím že chci věřit že tam není...
Do ticha nocni Prahy ozývá se moje tiché zasténání:
Au! To bolí!
Jak kdyby někdo uhodil mne holí,
Těžko soustředit se...myšlenky se drolí,
Zní to tak vzneseně...ale...
Vlastně mi jen ujel autobus a já se vracím domů pěšky zraněný po fotbale...
AU?...
...spíš zas jednou dobrou...a čau....

Zapomenutá...

Na slovo vzatě,
Tvářím se kostrbatě,
To je přibližně jako kdyz v nálezu a ztrátě,
Najdete svý vlastní posraný gatě,
Tvoje vlastní já zná tě,
Jen já neznám svoje a tak píšu o něm statě...
A až poznám se přestanu psát,
Už nebude proč,
Kdo zná se nemá o čem snít a tak nemá o čem si nechat zdát,
Chci znovu začít, zapomenout...
    ....tak to stoč....

Noc krásnou

Sám se sebou samým,
zas duši si čistím
když vracím se krokem nejistým...
předemnou spánek, těším se až zachumlám se...
za mnou zapomenutý splín...
a dým...
světlo,
stín,
světlo,
stín...
když přemýšlím tak nevím,
a když vím, tak si nejsem jistý...
proto před spaním píšu,
a pak doufám, že se z toho vyspím...
nebo že odpověď dají my sny...
Krásnou noc...
             ...a ještě lepší dny...

Životní

S každou ranou kterou život uštědřil mi,
pocítil jsem pocit viny,
s láskou...
usmál jsem se nad každou další vráskou,
Co zaryla se do tváře jako dláto do rytiny...

Upřímně...
Život moc nešetří mě,
utíkám před ním stejně často jako sedím mu na klíně,
někdy bolí mě...
a mně nezbývá než utopit Ho ve víně,
pak cestou domů tvářit se nasraně...
...a naklánět se ke straně...
Potom ráno dává mi najevo moje tělo
jak naivní bylo
 myslet si, že se mi to celý jenom zdálo,
stalo se to...
                   ...stalo...
A Život tváří se jako vždy nevinně...

Praze

Toulam se Prahou,
Noci vlahou,
Kam až dojdu kdyz půjdu rovnou tam kam myšlenky moje plavou,
Co jsi mi? ČÍM si pro mně?
Tolikrát dovedla's mne domů i když stěží jsem šel rovně...
Jsi mi matkou, sestrou, rodinou naplněnou,
První láska...kterou poprvé jsem viděl nahou,
Ženou, kterou celý život budu poznávat a presto nikdy nebudu znát celou...
A každou noc byla jsi mi milenkou
Co udelala každou chvíli dokonalou....

Kam spěchám?

Kam pořád spechám?
Ať už ve stádu, nebo sám...
Od někud někam...
....odněkud nikam...
Pořád na cestě, dopředu, probudit v sobě to zvíře,
Hlavně se neohlížet,
Nepřemýšlet,
Nevědět...
Nesmět vědět...
Bojme se...
...už dávno to neni spravedlnost co najdete u posledního soudu...
Najdou si každého kdo šel proti proudu,
Netlačil si tu svoji malou hroudu aniž by šil na ně nějakou boudu....
Nejde o to zda jsme černí, žlutí, bledí...
Zda jsme křesťané, budhisti či židi...
   ...Velký bratr v nás už nevěří...
                                      ....ale pořád nás vidí...

Přemýšlivá

Krásný večer,
to co v očích zrcadlí se není měsíc,
ne...jen světlo pouličních lamp,
a v koutku mysli stále víc a víc,
Blíží se myšlenka k myšlence,
jako Lady a tramp.
Nesmyslně,
zase mě naplňuje,
proudí skrze mne ta esence...
Co dělat jiného?
Nejmíň ze všech znám sebe samého
a žiji v době kdy nevěřící tisknou ke rtům růžence
a věřící tu hloupou situaci řeší...
                                    ....tím, že hřeší...
život kolem letí, ale my jsme pořád jenom chodci pěší...
Všechno někde je tu, ale nic  toho všeho není samozřejmě...
     ...Múzo, prosím, zašeptej mě...

Važné Né svůj

Tak často vidím svůj obraz jako ve stínu,
nakreslen na papíru,
zahalen do dýmu...
mám pocit, že cosi zvláštního doléhá k mému aparátu zrakovýmu.
Važně jsem to já?
Odraz ve vodě...
jako by važně byl...
nebo, snad,
 jsem si ho jen vymyslil,
teda....
podle okolí soudě,
jsem zase doma na ty svý malý hroudě,
Místo je stejné a čas ten se nikdy nezmění,
a všichni okolo jsou taky pořád stejní,
Tak co je spatně? Co ten odraz znamená?
Možná ta otázka je špatně podaná,
asi spíš
Vážně jsem to pořád já?

Sám se sebou

Potkávám,
sním,
často se vracím
a pak tuším, že přichází splín...
a tak jdu a spím...
...a zase...
Sním...
A potkávám,
poznávám,
někdy ani nevím jak a někdy mám i plán,
často sám...
vlastně proto, že nechci zůstat sám...
protože...
jsem sám k sobě pevně přivázán...
Naštěstí, a každou vteřinou musím se tomu smát,
Mám se rád...

Líná

Moc toho neumím, ale v jedný věci mi fakt není rovno,

Sedět, Přemýšlet a dělat v podstatě hovno,

Málo kdy couvnout,

Životem plout

 a boty si zout jen když je potřeba se do něčeho zase obout…

Proste si tak plout,

Pikle neustale kout,

 ale málokdy se fakt zvednout a s něčim hnout…

Klídek pohoda, žádnej spěch,

Čas sice počitá se v hodinách,

ale v paměti jen světlo na pár ostrovech,

V Černým moři,

 do kterého není úplně radno se bořit,

 protože bych se mohl taky hezky rychle složit…

Do toho asi bude se muset někdo jinej vložit,

Bude to boží!!!

prostě přišel jsem, viděl jsem, zdravím a přináším do obchodu zase další zboží…

Běžná

Prostě není běžný

když vám doma sedí muž sněžný

A sedě měsíce, roky a dny,

Sedí v gauči a nadává na ženy…

Kolem pasu roušku bederní,

Jen sedí,

A sní o tom jak svět by byl nádherný,

Kdyby nebylo tý ženský nevěrný…

A naproti němu malý já,

V ruce kafe a cigareta…

Tahle situace  prostě není běžná…

Snad nepříjde i paní sněžná…

Barevní

Co s tím?
Když ani tisíc těch nejsilnějších vín
Neodhalí vnitřní splín...
Co s tím?
Přece vím, že tam někde je stín...
Ale kdo řekne mi kde?
Nebo snad budu to já kdo si napoví?
Kdo ví...
přesto, stejně tak často jako spatně, dobře se mi spí...
O co noci jsou pak horší, dni bývají barevní...

Inspirace

Už neobírám se myšlenkami Borise Viana,
ale přemýšlím jak teď poznám marťana...
pak pařim do rána,
a cestou domů píšu o tom jak se nad ránem vracíš,
v kapse ani halíř a zhulil jsem toho tolik že div nekašlu hašíš,
kruciš,
už zase ta píseň...zase stahlo mě to k ní,
že barvoslepí duhu sotva ocení,
za přílis dlouhym víkendem jestě spousta příliš dlouhejch dní...
a tak hledám barvu co mě uklidní...
tak hele...
Nevim jestli mi to moje rýmování stojí za to,
když do celý mojí poezie pořád plete se mi Kato...
Děkuji ti...je krásné psát když na tak krásném umění člověk staví...
ale stejně mě to baví...ale stejně mě to baví :)

Ráno

Zas ta nálada ranní,
Vstávaní, oblékání,
Všechno v Mlžném oparu,
Co včera objevil se kolem půl jedné na baru,
Kdy ještě zbývalo na všechno dostatek odhodlaní,
I když věděli jsme, že ráno bude jako z mrtvých vstání,
A přesto,
Přes tu duševní tmu šíří se světlo,
Jak zvedají se kousky úst
S úsvitem…
Začíná v mrtvém těle život růst…