Už neobírám se myšlenkami Borise Viana,
ale přemýšlím jak teď poznám marťana...
pak pařim do rána,
a cestou domů píšu o tom jak se nad ránem vracíš,
v kapse ani halíř a zhulil jsem toho tolik že div nekašlu hašíš,
kruciš,
už zase ta píseň...zase stahlo mě to k ní,
že barvoslepí duhu sotva ocení,
za přílis dlouhym víkendem jestě spousta příliš dlouhejch dní...
a tak hledám barvu co mě uklidní...
tak hele...
Nevim jestli mi to moje rýmování stojí za to,
když do celý mojí poezie pořád plete se mi Kato...
Děkuji ti...je krásné psát když na tak krásném umění člověk staví...
ale stejně mě to baví...ale stejně mě to baví :)
Žádné komentáře:
Okomentovat