Važné Né svůj

Tak často vidím svůj obraz jako ve stínu,
nakreslen na papíru,
zahalen do dýmu...
mám pocit, že cosi zvláštního doléhá k mému aparátu zrakovýmu.
Važně jsem to já?
Odraz ve vodě...
jako by važně byl...
nebo, snad,
 jsem si ho jen vymyslil,
teda....
podle okolí soudě,
jsem zase doma na ty svý malý hroudě,
Místo je stejné a čas ten se nikdy nezmění,
a všichni okolo jsou taky pořád stejní,
Tak co je spatně? Co ten odraz znamená?
Možná ta otázka je špatně podaná,
asi spíš
Vážně jsem to pořád já?

Sám se sebou

Potkávám,
sním,
často se vracím
a pak tuším, že přichází splín...
a tak jdu a spím...
...a zase...
Sním...
A potkávám,
poznávám,
někdy ani nevím jak a někdy mám i plán,
často sám...
vlastně proto, že nechci zůstat sám...
protože...
jsem sám k sobě pevně přivázán...
Naštěstí, a každou vteřinou musím se tomu smát,
Mám se rád...

Líná

Moc toho neumím, ale v jedný věci mi fakt není rovno,

Sedět, Přemýšlet a dělat v podstatě hovno,

Málo kdy couvnout,

Životem plout

 a boty si zout jen když je potřeba se do něčeho zase obout…

Proste si tak plout,

Pikle neustale kout,

 ale málokdy se fakt zvednout a s něčim hnout…

Klídek pohoda, žádnej spěch,

Čas sice počitá se v hodinách,

ale v paměti jen světlo na pár ostrovech,

V Černým moři,

 do kterého není úplně radno se bořit,

 protože bych se mohl taky hezky rychle složit…

Do toho asi bude se muset někdo jinej vložit,

Bude to boží!!!

prostě přišel jsem, viděl jsem, zdravím a přináším do obchodu zase další zboží…

Běžná

Prostě není běžný

když vám doma sedí muž sněžný

A sedě měsíce, roky a dny,

Sedí v gauči a nadává na ženy…

Kolem pasu roušku bederní,

Jen sedí,

A sní o tom jak svět by byl nádherný,

Kdyby nebylo tý ženský nevěrný…

A naproti němu malý já,

V ruce kafe a cigareta…

Tahle situace  prostě není běžná…

Snad nepříjde i paní sněžná…

Barevní

Co s tím?
Když ani tisíc těch nejsilnějších vín
Neodhalí vnitřní splín...
Co s tím?
Přece vím, že tam někde je stín...
Ale kdo řekne mi kde?
Nebo snad budu to já kdo si napoví?
Kdo ví...
přesto, stejně tak často jako spatně, dobře se mi spí...
O co noci jsou pak horší, dni bývají barevní...

Inspirace

Už neobírám se myšlenkami Borise Viana,
ale přemýšlím jak teď poznám marťana...
pak pařim do rána,
a cestou domů píšu o tom jak se nad ránem vracíš,
v kapse ani halíř a zhulil jsem toho tolik že div nekašlu hašíš,
kruciš,
už zase ta píseň...zase stahlo mě to k ní,
že barvoslepí duhu sotva ocení,
za přílis dlouhym víkendem jestě spousta příliš dlouhejch dní...
a tak hledám barvu co mě uklidní...
tak hele...
Nevim jestli mi to moje rýmování stojí za to,
když do celý mojí poezie pořád plete se mi Kato...
Děkuji ti...je krásné psát když na tak krásném umění člověk staví...
ale stejně mě to baví...ale stejně mě to baví :)

Ráno

Zas ta nálada ranní,
Vstávaní, oblékání,
Všechno v Mlžném oparu,
Co včera objevil se kolem půl jedné na baru,
Kdy ještě zbývalo na všechno dostatek odhodlaní,
I když věděli jsme, že ráno bude jako z mrtvých vstání,
A přesto,
Přes tu duševní tmu šíří se světlo,
Jak zvedají se kousky úst
S úsvitem…
Začíná v mrtvém těle život růst…